Palubní deníček z norské výpravy: Část 7. Úlovek

Předchozího večera se chlapi vrátili z moře opravdu pozdě, ale ještě se dali do smažení řízků z čerstvého úlovku a půlnočnímu hodování. To už nedávám. „Jdu spát, nechte mi jeden ke snídani, jo?“

Ráno se sháním po řízku, ale ten nikde.
„Vy jste mi nic nenechali?“ ptám se zklamaně.
„Taša nebude jíst studenej řízek“, bylo mi oznámeno nekompromisně. Za okamžik už pánvička nažhavená a dostala jsem ke snídani tři čerstvoukčké řízky :-).

Po snídani se vyráží na vodu, ale mě se dnes moc chytat nechce…
„Já se třeba později rozmyslím a přivolám vás vysílačkou, jo?“ Ale venku je dnes tak hezky... Takže se za chvíli navlékám do rybářského a zapínám vysílačku.
„Základna vydrám, slyšíme se?”
„Vydry slyší.”
„Za půl hodiny budu na molu.”
Ryby dnes berou v blízkosti betonových mol, a tak se s loďkou plížíme podél břehu. Netrvá to dlouho a zabere mi treska. Pak se přesouváme na druhou stranu ke skalám. Je tu hluboko. Pořád si nejsem jistá tím, kdy ťuknu o dno a několik utržených návnad už díky tomu navždy leží na dně. Nahodím, čekám, až se mi gumová rybka ponoří a za chvíli se mi zdá, že jsem nabrala nějaké chaluhy u dna. Kruci! Tak holt zase opatrně navíjím zpět, když v tom se prut ohne až ke hladině. Ryba? Další záškub. Ryba!
„Hele, asi jí tam mám!“ hlásím a zápasím s navijákem. Utahuju brzdu a snažím se navíjet. Jde to dost ztuha. To bude asi pěknej kousek!
„Pomalu, hlavně pomalu, nech jí unavit,“dostávám instrukce. Chlapci sledují, jak zápasím.
„Jestli už nemůžeš, tak mi to dej, já ti jí přitáhnu.“ Kroutím hlavou a tahám dál. Kousek po kousku. Pravou ruku už necítím, ale tahám dál. Vytahuju krásnou tresku a má skoro 80 cm!

Několik dní je docela silný vítr a je možno rybařit jen v klidných vodách zátoky. Když se vítr uklidní, můžeme dál na volné moře. Vyjíždíme v podvečer, ale slunce je stále dost vysoko. U skal nahazujeme návnady do příboje. Voda se tříští o skály, loďka se houpe ve vlnách a chytat ve stoje není žádná legrace. Chytám svého prvního „poláčka“ (Pollachius pollachius, norsky „lyr"). Taháme jednu rybu za druhou. Komu by se chtělo teď domů? Ale já budu muset na malou… Do přístavu daleko a v těch vlnách…
„Chlapi, došlo na nejhorší, musím čůrat.“
„ A sakra! Jak to uděláš?“
„Já jdu na záď, vy jděte na příď...“ Na zádi je totiž boční hrana loďky asi tak vysoko, jako záchodová mísa. Stáhnu gatě, zasednu a držím se. A zatímco chlapi koukají kupředu, já dělám svojí potřebu. :-)